Dobrovolnicí na Lomboku aneb jak jsem propojila dvě ze svých největších vášní, cestování a práci s dětmi

Když jsem v listopadu roku 2017 poprvé s kamarádkou vyrazila na cestovatelský festival Kolem světa v Praze, hned mé první kroky vedly na přednášku o Indonésii, ve které byl krásně zahrnut a zpracován dobrovolnický program, učení dětí anglický jazyk na ostrově Lombok.

Přednáška mě zaujala takovým způsobem, že jsem okamžitě přestala přemýšlet o jiných nabízených letních pracovních programech, o kterých jsem také předtím uvažovala. Věděla jsem, že to bude to pravé.

První překážka přišla ovšem hned na začátku. Vždyť já tu paní vůbec neznám, jak jí mám kontaktovat, jak napsat email neznámému člověku, jaké bych měla použít oslovení, a tak můj již napsaný email dlouho visel v mé emailové schránce v konceptech, než jsem konečně dostala odvahu a zmáčknula tlačítko odeslat.

Má touha po dobrodružství v daleké Indonésii na ostrově Lombok a učení dětí v této destinaci nakonec nad strachem zvítězila.

Potom už věci nabraly rychlý spád.

Do pár hodin od odeslání emailu jsem dostala odpověď s prvními orientačními informacemi ohledně tohoto dobrovolnického programu a možnostmi termínu odletu.

Po domluvě termínu následovala společně s ostatními dobrovolníky, kteří se rozhodli programu zúčastnit v témže roce informační schůzka, kde jsme se dozvěděli další informace o programu, o Indonésii, o Lomboku a jeho kultuře a také jsme získali základní česko-indonéský slovníček, který se nám už v úvodu náramně hodil.

Pak už následovalo jen vyřídit potřebnou administrativu. Koupit letenky, na indonéském velvyslanectví v Praze osobně zažádat o víza, pro která jsem si cca za 14dní mohla opět dojít, vyřídit cestovní pojištění a těsně před odletem sbalit kufry.

Balení věcí ovšem není mou úplně silnou stránkou, a tak jak je už dlouho mým krásným zlozvykem, jsem začala zmatečně balit noc před odletem s tím, že pokud mám doklady a lékárničku, tak mám vše potřebné a zbytek můžu na Lomboku dokoupit.

Přišel den odletu a já stála na letišti s velice smíšenými pocity. Strašně jsem se bála, jelikož jsem jela úplně do neznáma a zároveň jsem se strašně těšila na učení dětí v daleké Indonésii na ostrově Lombok.

Všechny lety až na Lombok jsem prospala s hudbou ve sluchátkách a budila se jen v okamžiku, když se na palubě rozdávalo jídlo a pití a samozřejmě během dvou delších mezipřistání v Dubaji a v Jakartě.

Na letišti v Dubaji jsem byla poprvé, a tak mě strašně v té době překvapovalo, že tam jezdí auta převážející klienty z místa na místo a na jejich troubení a následné ustupování jsem začala reagovat až po nějakém čase.

Na letišti v Jakartě zase pokud neletíte dál na Lombok se společností Garuda Indonesia, která létá ze stejného terminálu jako mezinárodní lety, tak musíte relativně dlouho cestovat vlakem, autobusem nebo taxíky na jiný terminál,odkud létají místní linky.

Také pozor na to, že když přiletíte do Jakarty kolem 16:00 a později, tak už navazující lety na Lombok než projdete všemi kontrolami nestihnete, takže můžete odletět až další den brzy ráno. Proto jsem se naučila létat až lety, které přistávají v Jakartě po 22:00 abych nemusela přespávat na letišti nebo dlouho čekat na dalším terminálu.

Přilétám na Lombok, kde na mě čeká už český koordinátor dobrovolníků s Edým, místním členem společnosti Kintari, která tento dobrovolnický program zajišťuje.

Nasedám do auta a po cestě do městečka Kuty a do Edýho homestaye, kde jsou dobrovolníci ubytováni, jen koukám a sleduji, do jakého světa jsem to přijela. Po cestě do homestaye jsem nepromluvila ani slovo a jen jsem nevěřícně kulila oči na všechno, co jsem viděla kolem sebe.

Když jsme do homestaye dorazili, ubytovala jsem se v pokojíku a chvilku jsem nevystrkovala nos. I když už zde byli další dobrovolníci z Čech, tak jsem se bála a styděla i jich, jelikož jsem je viděla poprvé v životě, ne všichni byli na informační schůzce v Praze.

Přichází den za dnem a já se velice pomalinku seznamuji s místním životem. Mnoho času trávím pouze na terase homestaye sama s knížkou a nedovoluji si sama vystrčit nos za brány do zdejšího světa.

Až mě jednou ostatní dobrovolníci pozvali na drink na terásce, kde mě konečně trošku alkoholu rozmluvilo. Pak už jsem se konečně s nimi pomalu začala s místním životem seznamovat.

Přišel čas seznámit se s místními studenty a žáky, školami a školkou, kde bych měla učit.

Už od začátku jsem se zajímala hlavně o učení ve školce. Už od střední školy jsem pracovala s nejmenšími dětmi a hlídala je v Čechách i jsem s nimi měla největší zkušenosti z práce ve školce v Praze.

Starších dětí ze základních škol a odpoledních kurzů jsem se spíš bála, neměla jsem s nimi zkušenosti a netušila jsem, jak s nimi pracovat, ale věděla jsem, že i to mě čeká.

Musím se přiznat, že od prvního dne, co jsem přišla do školky jsem tam byla celá šťastná a blažená, ikdyž některé děti se mě ze začatku bály, ale i jejich strach brzy pominul.

Se staršími dětmi jsem byla úplně ztracená a netušila jsem, co s nimi dělat, nebyla jsem na to zvyklá, a tak to pro mě bylo ze začátku malinko utrpení, ale jelikož to bylo součástí mé dobrovolnické práce, stále jsem i do ostatních škol chodila, ikdyž jsem nikdy netušila, jak tyto hodiny dopadnou.

Nakonec jsem byla ale spokojená i s učením na základních školách, jelikož jsem učila úplné začátečníky, se kterými jsem mohla dělat podobné věci jako s dětmi ze školky.

Dokonce jsem občas potom jezdila a zúčastňovala se některých lekcí ostatních dobrovolníků, obzvláště, když s dětmi měli hudební lekce, tak mě občas třeba poprosili abych tam vzala kytaru a ke zpěvu jednoduchých anglických písniček jim hrála doprovod, což jsem vždycky měla ráda.

Má radost z učení dětí na Lomboku se stále každým dnem prohlubovala víc a víc.

Nakonec jsem si děti a učení natolik zamilovala, že když uplynuly dva měsíce a měla jsem odletět domů, nechtěla jsem a kdybych mohla a nemusela se v té době vracet do práce v Praze, určitě bych ještě minimálně pár týdnů zůstala.

A tak se z úvodního strachu ze všeho kolem i z učení stala vášeň.

Od té doby, když to jde, tak jezdím na Lombok každým rokem a ikdyž už teď učení není mou úplně hlavní náplní, jelikož od mé první návštěvy již uplynulo mnoho let a spoustu věcí se změnilo, když můžu, stále po domluvě s místním učitelem a mým nynějším přítelem jezdím navštěvovat a učit děti ze školky.

Mnoho dětí, které prošlo školkou, když jsem v ní učila a stále do ní jezdím, už chodí do základní školy a mnoho z nich si mě pamatuje, a tak vždy když kolem této školy jezdím do školky a zpět, volají na mě, zdraví mě a povídají si se mnou. Musím říct, je to krásný pocit.

Dnes už se mému počátečnímu strachu jen směju a nejsem sama.

Když už skoro nastal den odletu, tak jsme ještě z ostatními dobrovolníky seděli na terase a povídali jsme si. Začali mi říkat: ´´Když jsi přijela, nevěděli jsme, co s tebou. S nikým jsi se nebavila a pořád jsi byla doma. Mysleli jsme, že to do týdne vzdáš a odletíš zpět do České republiky.´´ Pak se smáli, když mě viděli naprosto spokojenou skoro se slzami v očích před odletem.

Ale to bych nebyla já, kdybych něco takto jednoduše vzdala hned na začátku. Znám se, adaptace na jiné prostředí mi vždycky trvá trošku déle, ale nakonec vše vždy dobře dopadne a užívám si zážitky a dobrodružství na nejvyšší obrátky.

S některými dobrovolníky jsem v kontaktu dodnes a stále si máme co povídat. Setkáváme se spolu stále jak v Čechách, tak na Lomboku, a stále si rádi vyprávíme nové příběhy a zážitky nejen z učení dětí, ale i celkově ze života a cestování po ostrově.

Jak vypadá dobrovolnický program dnes:

• Koordinátorkou dobrovolníků je Dewi, lombočanka, skvělá žena a nyní už maminka, která se o Vás během programu postará a se vším Vám pomůže
• Program je pod záštitou společnosti Kintari, která vysílá dobrovolníky na Lombok z České republiky
• Letenky i ubytování u Edýho si platíte sami, ale ubytování v pokojích pro dobrovolníky vychází na měsíc velice dobře
• Učení ve školce, na základních školách a v odpoledních kurzech
• Ubytování pro dobrovolníky zajištěno v Kitari Indah homestay u Edýho a Ratny
• Edý Vám na začátku ukáže všechny místa, kde se učí, Kutu i její okolí
• Učení většinou pondělí – čtvrtek, školka i v pátek ráno 8-10, víkendy máte volné na cestování a poznávání ostrova
• Pozor, většina víz už se dá v dnešní době vyřídit i online, ráda Vám s tím poradím

Pokud Vás tento dobrovolnický program zaujal a rádi byste se dozvěděli více, neváhejte se mě kontaktovat, všechny Vaše otázky ráda odpovím.